Šance - Strach

Probudí mě šramot. Všude kolem mě se ozývají divné zvuky. Ale je tu konečně světlo. Rozhlížím se chvíli kolem sebe a musím se smát. Ten “jed“ byl prostě jen uspávací lektvar a můj přepracovaný mozek se zcela zbytečně vyděsil.
Co to k sakru je? Něco jako škrábání, vrzání, snad kroky? Ani trochu se mi to nelíbí. Mám strach. Nerad to sám sobě přiznávám, ale přímo šílím strachy! Mami, tati, jak rád bych vás teď viděl! Co bych dal i za toho padoucha Percyho! Světlo nepříjemně poblikává, ani nevím odkud vychází. Jako by svítily stěny. Zase nějaké složité kouzlo.
Mám hlad! Kručí mi v břiše. Sotva to domyslím, všimnu si malého stolku v opačném rohu místnosti. Leží na něm talíř a džbán. Okamžitě se vrhnu na jídlo. Je mi jedno, co jím, hlavně utišit žaludek. Vypiji všechnu vodu a zamířím zátky k posteli. Ta je nyní zakrytá chlupatou dekou. Toho jsem si předtím ani nevšiml. Už tu vůbec není zima. Dokonce by se to tady dalo nazvat pohodlím. Přesto se cítím prachmizerně.
Blik! Světlo zhaslo a zvuky zesílily. Rozeznám i hlasy.
„… zabijeme ho … rodiče … u Svatého Munga …“
„… nic takového se nesmí … radši … zbavíme jinak,“
„… ale proč … zničit …“
„… tak dobře … ale moc … si mě nepřej …“
Dál radši neposlouchám, lepší nevědět o čem mluví. Zabít, zbavit, to nezní zrovna moc přátelsky. Světlo se znovu rozsvítilo a zvuky ztichly. Rozhostilo se ticho.Všude je najedno zář, jako bych byl přímo uprostřed slunce. Bolí mě z toho oči. Bořím obličej do deky. Chce se mi spát.

* * *

Už jsem tu dlouho. Kdybych počítal dny podle toho, kolikrát jsem spal, řekl bych týden. A stále se nic neděje. Klidné chvilky se střídají s chvílemi naprosté beznaděje a strachu. Bohužel, ty chvíle stresu jsou čím dál tím častější. Bojím se už úplně všeho. Každý nepatrný pohyb mě vyděsí a světlo, které nepřestává poblikávat, mi nahání hrůzu. Přitom se mi vlastně nic neděje. Dostávám pravidelně jídlo a pití, je tady příjemně teplo, voda na mytí a čistá toaleta. Vlastně mi nic nechybí, tedy až na lidskou společnost. Nejhorší je ta nejistota. Netuším, co se mnou bude, nemám žádné zprávy o dění venku. Často přemýšlím o našich, o řádu a o Hermioně. Napadají mě ošklivé myšlenky. Co s nimi asi je? Hledají mě? Žijí vůbec? Jestli ano, chtějí mě vlastně hledat? Jsem už úplně na nervy. Myslím, že tomuhle se říká psychický teror. Už to tady dlouho nevydržím! Asi se zabiju!